Podprojekty

Paměť romských žen

je projekt, který pod supervizí pražského Gender Studies, o.p.s. vznikl při Muzeu romské kultury v Brně v roce 2001. Bylo realizováno 10 rozhovorů, v brněnském muzeu byla uspořádána doprovodná fotografická výstava a vydána česko-anglická publikace Paměti romských žen Kořeny I - Memories of Romany women - the roots, obsahující 6 rozhovorů s Romkami různých generací.

Paměť žen - obětí holocaustu

je projekt, realizovaný Gender Studies, o.p.s. v období červen 2002 - duben 2003 za finanční podpory Nadačního fondu obětem holocaustu.
Cílem projektu, na jehož realizaci se zúčastnilo 6 žen, bylo vytvořit soubor biografických interview se ženami - oběťmi holocaustu, jejich dcerami, případně vnučkami. V návaznosti na dlouhodobý mezinárodní projekt Paměť žen - hledání identity žen za socialismu nás zajímalo, jak tyto ženy žily po druhé světové válce se zkušeností holocaustu a do jaké míry jí byly ovlivněny další generace žen v rodině.

Ze zprávy k ukončení projektu:
Zahraniční literatura poukazuje na skutečnost, že zkušenost holocaustu neodchází s generací, která jej prožila, ale žije dál v rodinném povědomí. Ovlivňuje další generace, ať jsou si toho vědomy či nikoliv. Projekt Paměť žen - obětí holocaustu je v českém prostředí jedním z nemnoha, který sleduje život obětí holocaustu po druhé světové válce, a podle našich informací vůbec prvním, který se záměrně soustřeďuje na tzv. druhou generaci obětí. (Projekty Židovského muzea a Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR kladou důraz převážně na období druhé světové války.)
Během práce na projektu se podařilo shromáždit 30 dvougeneračních, respektive třígeneračních rozhovorů s ženami narozenými v letech 1913 až 1989, v nichž se respondentky soustředily na reflexi holocaustu, identity a každodenního života po druhé světové válce, a v neposlední řadě na otázku vnímání ženských rolí ve společnosti.
Rozhovory jsou na jedné straně originální a neopakovatelnou výpovědí žen dvou (tří) generací jedné rodiny, na druhé vykazují určité společné rysy. Téměř všechny respondentky první generace zdůrazňují skutečnost, že pocházejí z asimilovaných rodin, v nichž se židovství chápalo převážně v kulturním, nikoliv v náboženském kontextu. Tuto skutečnost dokládají mimo jiné zmínkami o tom, že se v rodině často slavily jak nejvýznamnější židovské, tak křesťanské svátky. V rozhovorech s ženami narozenými ve třicátých letech 20. století se objevuje "fenomén šťastného dětství" ukončeného deportací do Terezína. Dalším výrazným rysem rozhovorů je rázné "odstřižení" od minulosti po návratu z koncentračních táborů, úporná snaha zapomenout na minulost, překonat smutek ze smrti blízkých spojený s pocitem osamění a uplatnit se v každodennosti poválečného světa. Formy "odstřižení se" byly různé - sňatek, výchova dětí, studium, práce, nezřídka vše naráz.
Ženy z druhé generace (tzv. druhé generace obětí) až na výjimky reflektují skutečnost, že rodiče doma o holocaustu příliš nemluvili a ony nebyly schopné se ptát. Podvědomě cítily, že rodiče chtějí zapomenout, a obávaly se, že vyptávání na minulost by je nejspíš zraňovalo. Tak vznikala řada zamlčených a nevysvětlených skutečností, s nimiž si druhá generace v mládí nevěděla/neví rady, a v rozhovoru je nezřídka reflektuje jako problém s identitou. Hledání identity nesouviselo pouze s "mlčením" rodičů, ale rovněž s fenoménem "chybějících hrobů", respektive neexistencí prarodičů. Násilně přerušená kontinuita generačního vývoje je traumatem, s nímž se ženy druhé generace vyrovnávají po celý svůj život, každá přirozeně po svém. Druhá generace si mnohem více uvědomuje přetrvávající stereotypy v myšlení ve vztahu k židům, což může rovněž souviset s obtížným hledáním identity a návratem ke kořenům.
Každý z vyprávěných osudů je jedinečný tím, že jej prožila konkrétní žena, a současně vykazuje společné rysy podmíněné zkušeností holocaustu. I ta je však reflektována různým způsobem, což přidává výpovědi na originalitě a neopakovatelnosti. V kontextu "velké" a "malé" historie představují to druhé - konkrétní a jedinečné prožívání každodennosti - uprostřed "velké" historie. Tato příležitost je neopakovatelná, neboť je omezena konečností lidského života. Největší význam projektu Paměť žen - obětí holocaustu spočívá v zaznamenání výpovědí žen o jejich životě po druhé světové válce, poznamenaném vlastní či zprostředkovanou zkušeností holocaustu. Tuto zkušenost má jen omezené procento lidí v populaci, proto je důležité o ní bádat, psát a hovořit.

Podunajské Němky

je projekt srbského týmu, při němž byly interviewovány ženy narozené v letech 1921-1938, německého původu, narozené a žijící v Jugoslávii, převážně ve Vojvodině. Poválečný osud podunajských Němců, usídlených ve Vojvodině za vlády Marie Terezie, byl v Jugoslávii tabu celá desetiletí. Je jistě pravda, že mnozí z těchto podunajských Němců byli členy německé armády, která okupovala Jugoslávii a bojovala proti Titově národně-osvobozenecké armádě, někteří byli i členy nechvalně proslulých jednotek SS, ale vina byla po válce přiřčena všem Němcům bez rozdílu, včetně žen a dětí. Byl jim zabaven majetek, byli internováni v několika táborech, kde s nimi bylo drasticky zacházeno, byli nasazováni na různé pomocné práce. Toto bezpráví trvalo několik let, ale ani potom nebyla německá menšina uznávána, nesměla se hlásit ke svému jazyku atd. Mnozí se později vystěhovali do Německa, ale mnohé ženy zůstaly a provdaly se za Srby, Chorvaty, Maďary, eventuálně příslušníky dalších menšin, včetně Čechů. Srbský tým Paměti žen pod vedením Nadeždy Ćetković-Radović toto téma otevřel veřejnými diskuzemi, dvěma publikacemi, uměleckým zpracováním interview formou rozhlasové dramatizace a na CD-Romu.

GEBIGE

je zkratka německého názvu (Geschlechterbeziehungen im Spiegel biografischer Selbstpräsentation und gesellschaftlicher Entwicklungen) - v překladu Genderové vztahy v zrcadle biografické prezentace a společenského vývoje, projektu, realizovaného v letech 2002 – 2004 za finanční podpory EU v rámci programu Socrates-Grundtvig. Tento dvouletý projekt partnerské spolupráce mezi týmy Gender Studies, o.p.s., OWEN Berlin a Centrum rodových štúdií Bratislava se chce pokusit o nové přístupy k genderovým a interaktivním vzdělávacím procesům právě na příkladu a pomocí bohatého biografického materiálu, získaného v projektu Paměť žen.

EFID

Europäische Frauen im Dialog über Biografien, Erinnerung und Geschichte (Evropské ženy v dialogu o biografiích, vzpomínkách a dějinách), projekt realizovaný německým, českým a slovenským týmem v letech 2004 – 2006 v rámci programu EU Socrates-Grundtvig 1. Výsledkem projektu bylo vypracování kurikul genderového biografického vzdělávání na základě materiálů Paměti žen a jejich nabídnutí do systému evropského vzdělávání dospělých.