Více o projektu

Projekt Paměť žen zkoumá každodenní život, životní zkušenosti a názory tří generací žen, narozených v letech 1920 až 1960, metodou biografického výzkumu a oral-history. Projekt byl koncipován jako otevřený, antiideologický, emancipační a především feministický.

• Neorientuje se, nesoustřeďuje se na psané dějiny, nýbrž na dějiny každodennosti, na biografie žen, na dějiny viděné zdola.
• Jedinečnost projektu nespočívá jen v jeho rozsahu, ale i v jeho dvojitém charakteru: mezioborově koncipovaný vědecký výzkum, avšak orientovaný na širokou občanskou společnost.
• Shromážděný materiál umožní také pozdější vědecké hodnocení.
• Výsledky musí být mezinárodně srovnatelné.
• Feministický charakter projektu určuje postoj k dotazovaným ženám: nejsou objektem, nýbrž subjektem celého projektu, jsou zároven jeho smyslem i cílem.

A. Cíl projektu

Cílem projektu je zachytit dějiny žen druhé poloviny 20. století a to prostřednictvím zaznamenání konkrétních životních zkušeností tří generací žen, narozených v letech 1920 - 1960, tedy žen, které převážnou nebo podstatnou část svého aktivního života prožily v období socialismu. Chceme zjistit, čím a jak ženy skutečně v nedávné minulosti žily, jak samy sebe reflektovaly a reflektují dnes, jak se jejich životy lišily od životů jejich matek a babiček. Naší snahou je pokusit se rozkrýt mnohé mýty, které jsou s pojmem socialistická žena spjaty, podrobit drobnohledu konkrétních výpovědí mnohá ustálená klišé (např. žen údernic, traktoristek, jeřábnic).

Státem řízený model emancipace žen byl víceméně společný pro všechny socialistické země, ale jeho konkrétní realizace se značně lišila, a to jak v jeho záporech: masová zaměstnanost, dvojí zatížení žen, tak kladech: široká vzdělanost žen, vysoká ekonomická nezávislost atd. Najít a pojmenovat tyto podoby a rozdílnosti, osvětlit je na pozadí rozdílných politických, ekonomických, sociálních a mentálních zkušeností a tradic, umožní pochopit také dnešní procesy ve střední a východní Evropě a to nejen nám, ale také západní části Evropy.

Od samého počátku projektu byl kladen důraz na jeho multikulturalitu, na vzájemné chápání a poznávání, na výměnu zkušeností, týkajících se životních strategií i kultury žití. V tomto ohledu jej chápeme jako výrazný příspěvek k probíhající integraci Evropy, především ve smyslu společného chápání odlišností po jejím rozdělení po 2. světové válce. Vzájemné vědomí obyvatel obou její částí je plné "bílých míst", předsudků, klišé a falešných představ, které narušují proces vzájemného sbližování ve společné Evropě.

Dlouhodobým cílem projektu je dobrat se kořenů stále přetrvávajícího patriarchálního modelu společnosti, pochopit a akceptovat specifikum ženského přístupu ke světu a přispět tak nejen k diskusi o rolích mužů a žen ve společnosti, ale i k nezbytným konkrétním změnám přežitých rodových stereotypů (mzdová disproporce, málo žen v politice, ve vedoucích funkcích, atd.)

B. Pozadí projektu

Po druhé světové válce byla Evropa historicky nově rozdělena na "východ" a "západ". V obou jejích částech došlo k modernizaci společnosti, za systémově rozdílných podmínek a podle různých emancipačních modelů došlo také k podstné změně rolí žen jak ve veřejné tak v soukromé sféře. Zkušenosti žen z postkomunistických států s ideály i s realitou paternalisticko-patriarchálního státního modelu socialistické rovnoprávnosti se podstatně liší od zkušeností žen západoveropských společností.

Po politických změnách roku 1989 do zemí bývalého východního bloku přijížděly západní feministky, zvědavé na postavení emancipovaných žen v socialistických zemích. Některé obdivně k vymoženostem, které si ony musely tvrdě vybojovávat v průběhu 70. let (sociální status žen, přístup ke vzdělání, ekonomická nezávislost, mateřská dovolená, předškolní zařízení pro děti…), jiné naopak udivené, jak málo jsou ženy v postkomunistických státech sebevědomé, jak se dobrovolně nechávají přetěžovat, a jak přes veškerou proklamovanou rovnost je patriarchát ve společnostech bývalých socialistických zemí silně zakořeněn. Mnohé z nich o realitě ženské emancipace ve východní Evropě publikovaly různé články a úvahy. V nich ovšem vycházely z naprosto odlišných kulturních a sociálních kritérií a zkušeností, ale i ze zcela jiných analytických diskursů a paradigmat, ne vždy aplikovatelných na naši realitu. Vyvolalo to mnohá nedorozumění, ženy z východní a střední Evropy se v těchto studiích nepoznávaly.

Pro význam a důležitost projektu je nutné připomenout, že socialistický model emancipace žen byl jediným systematickým a komplexním teoretickým konceptem osvobození ženy. Tvořil integrální součást programu socialismu. V klasické marxistické teorii se emancipace ženy stává základní podmínkou celkové emancipace člověka a je úzce spojena s revolučním cílem osvobození dělnické třídy: proletariát se nemůže osvobodit, pokud zároveň není osvobozena žena. Osvobození ženy se tak stává kritériem úspěchů revoluce. V reálně existujícím socialismu skutečně ženy dosahovaly postupně stále vyšší kvalifikace a vzdělání, ekonomické nezávislosti a především jim byl zaručen vlastní sociální status - to všechno získaly jaksi samozřejmě, spolu s prvními porevolučními ústavami, na rozdíl od západní Evropy, kde mnohdy tento proces emancipace žen ještě zdaleka není ukončen. Totalitární režim tedy paradoxním způsobem rozšířil ženám prostor jejich nezávislosti a svobody, nebo jim k tomu alespoň poskytl příležitosti a možnosti. Negativní stranou těchto pozitivních změn bylo silné přetížení, neboť tradiční role matky a manželky, na jejíchž ramenech spočívá jak péče o domácnost, tak výchova dětí, se ani s téměř stoprocentní zaměstnaností žen nijak nezměnila. Toto dvojí zatížení žen zůstalo přetrvává dodnes, a zpravidla je muži, ale i mnoha ženami, přijímáno jako samozřejmost.

Za státního socialismu ženy zformovaly mnohé své představy, názory a postoje. Pod tlakem oficiální státní ideologie, různých společenských tlaků, plné změstnanosti a tradiční odpovědnosti za rodinu a domácnost si vytvořily sociální a psychické strategie přežití a přežívání, formy přizpůsobení se i odporu a jako hodnotvé vzory je předávaly dalším generacím. Je důležité, aby i tyto strategie a modely přežití byly zaznamenány.

Z dlouhých diskuzí mezi ženami z východu a západu Evropy během cesty vlakem, který vezl přes Sibiř do Číny účastnice 4. světové konference žen v Beijingu v roce 1995, vyplynulo, jak důležité je uvědomit si naši jinakost, jak důležité je věnovat se otázce identity žen za socialismu, resp. identity žen v tomto historicko-geografickém prostoru. Socioložka Jiřina Šiklová, zakladatelka Gender Studies v Praze, formulovala tuto myšlenku do prvního návrhu projektu, který by zhodnotil historii žen a zkušenosti předchozích generací podle našich vlastních a ne přejatých kritérií. Projekt byl od začátku zamýšlen jako mezinárodní, srovnávací a zájem o něj projevilo na 50 ženských a genderových organizací. Brzy však bylo zřejmé, že tak náročný projekt není z finančních i organizačních důvodů realizovatelný bez obrovských prostředků, jaké měl třeba k dispozici Spielbergův projekt holocaustu. Ale myšlenka i potřeba takového projektu tu byla a tak na podzim 1996 začal tým pražského Gender Studies realizací prvních zkušebních rozhovorů dávat projektu první podobu. A v následujících letech se přidávaly postupně další partnerské organizace.

Projekt Paměť žen není centrálně řízen, každý národní tým je samostatný, včetně náročného fundraisingu (téměř výhradně z různých zahraničních fondů, pouze Němky získaly pro projekt státní podporu). Koordinačním místem projektu je Gender Studies, o.p.s., Praha, kde je umístěn i archiv projektu. Mezinárodní koordinátorkou projektu je Mgr. Pavla Frýdlová.